Srdce Jany z Valois.

K Janě z Valois, když touhou mřela

po přijetí svátostného těla,

přišel Ježíš jako slunce plana

a s ním Maria, máť požehnaná;

v křišťálové váse lepotvárné

přinesli k ní dvojí srdce žárné.

Pravil Ježíš Janě potruchlelé:

„Pohleď, milená, jak luzně, skvěle

srdce mé a srdce matky mojí

v klenot ceny nesmírné se pojí!

Dej i ty své srdce k těmto dvěma

v poklad, jakého ráj Boží nemá!“

Ve štěstí, jež potkalo ji znáhla,

chvatně Jana po své hrudi sáhla

a v ní chmatem rychlým jako střela

srdce toužné zachytnouti chtěla,

ale velkým uleknutím zbledlá

oči zarosené k Pánu zvedla:

„Ach, můj Pane, strastnou beznadějí,

hořem náramným se všecka chvěji;

v hrudi mé je jako po vymření,

srdce láskou vroucího v ní není.

Co teď přidám na tvůj pokyn sladký

k srdci tvému a tvé něžné matky?“

Usmál se Pán s důvěrností milou

na nevěstu k smrti zasmutilou

a ten úsměv duši přenešťastnou

mžikem naplnil jí tuchou slastnou,

kam to srdce, pro které se trudí,

podělo se z její bolné hrudi.

Ježíš sám je z touhy bez úkoje

uloupil a vložil v srdce svoje,

aby žárem lásky prudce vzňatým

tvořilo s tím jeho svatosvatým

a s tím nejčistějším jeho matky

poklad vzácný nad všeliké statky.