Srdce lidské.

To srdce lidské – jezero,

a nade hloubkou větry dva:

ten jeden vítr – lidské štěstí,

ten druhý vítr – bolest věstí,

a darmo vlny klidné hledáš,

jeden vždy si srdcem hrá.

Ó štěstí – větřík prvojarní!

a vlny hrají klokotem;

však snadno plachý se obrátí,

a srdce v zármutku se tratí,

a v pláči za ním za uběhlým

jde nepokojným životem.

A neštěstí – to od západu

je chladný vítr divoký:

až na dně mrazem svým se stápí,

a srdce v hloubce své se trápí,

na vrch vlny počernalé

rodí vír ten hluboký!

A kdy větrem vystoupilo,

vždy jen dva má odtoky;

i radost proudem slz odplývá,

i bolu proudem slz ubývá,

a kdy k slzám písně našel,

stěší cit se hluboký.

Ba podivné to jezero

je srdce v těle člověka;

ať se proudem slasti zmítá,

ať je žene bouře litá,

vždycky vlny překypělé

hloubka rodí hluboka.