SRDCE MATEŘSKÉ.

Co žádáš, dívko plamenná,

vše snesou ti má ramena!

Chceš s nebe hvězdné rubíny?

Či perly z bezdné hlubiny?

Čím lásku tvou si vykoupím?

„Nenos mi perel ani hvězd –

z těch pranic, hochu, není tvým.

Však jedno přece tvojím jest:

Já jediné to srdce chci,

jež ode mne tě odvrací!“

Hoch ustrnul. On dobře znal

to srdce matky, spjaté v žal,

to srdce láskou tlukoucí,

jež s něhou povždy horoucí

do snivé dětské kolíbky

mu ustýlalo polibky

a v životě mu rozchvělém

vždy bylo strážným andělem...

On na to vše se rozpomněl –

a v oko svůdné pohleděl –

a na všechno hned zapomněl

a sevřev dýku, k matce šel.

Spěl nocí čerstvou, chladivou –

však v jeho srdci pálil žár;

tam hvězdy s tichou září svou –

však v jeho srdci tma a svár.

Tak doplížil se do chatky

– – – – stál u matky!

Luna se na ni dívala,

jak v bílém loži dřímala:

Na čele, rukou samé vrásky

od práce, starostí a lásky.

Rtem jakby modlitba šla tichá,

hrud’ oddychá a ze sna vzdychá. –

Bleskem se dýka zaryje –

proud kapek lože zalije –

tak růměnných, jak by tam zkvetlo

slziček Panny Marie...

I chvátal k dívce matčin vrah

a cítil, jak mu v dlani roste

to srdce vroucí, klamu prosté,

jak chtělo by zas láskou bíti,

jak chtělo by zas promluviti.

Již k domu milky své se blížil.

Tu klopýtnul přes tvrdý práh –

a srdce vzkřiklo jako v snách:

„Synáčku – pro Bůh – snad si’s neublížil?!“

Když zaslechla hluk jeho milá,

hned na práh domu přiskočila

a vidouc srdce krvavé,

zděšena vzkřikla: „Tyrane! – –

Chtěla jsem lásku matky tvé,

ne její srdce vyrvané! –

Když srdce vyryl’s matce své,

kdo věřil by v tvou přísahu!? –

Klet jako Kain jdi životem!“

I odkopla jej od prahu

a zamkla dvéře s rachotem...