Srdce Pikangovo.

Kaž, králi, aby nekupili víc

těch věnců z růží, kytic z pivoněk

kol cedrového domu. Pod okna

juž trčí hradba květů. Chce ten lid

nás zmamující vůní usmrtit?

Ó, králi, dopřej, lid by lásku svou

ti dokázati směl – Díš „lásku svou“?

On tedy miluje, ten dobrý lid?

On krále miluje? Což neskolil

král volnost jeho v prach? Mlč, Takio!

Proč mlčet mám? Ó, vzpoury neboj se!

Vždyť miluje tě přec ten dobrý lid.

Ty slyšel’s to! Co na tom záleží,

že otci tvoji jeho vraždili,

že z počátku jej v krvi dusili

a pozděj šlapali ho do bláta,

že posud noha tvoje kope jej?

On kupí růže, když sem zavítáš,

a pálí kadidlo a klaní se.

Ó, mandarine, opakuj nám přec

zvěst dojemnou o lásce národa.

Jsemť hlava města, město mluví tak:

„Znám jedno blaho jen – tvou přítomnost!

Ty nebyl’s zde a nebe kryla tma.

Teď minul mrak, a luna z opálu

ty vycházíš, a zář tvá štěstím jest!“

Já chtěl bych, celé aby město tvé

tvář mělo jedinou, by noha má

se tváři té pak dotknout mohla tak.

Dne nejkrásnější mého života!

I přede mnou se klaní, přede mnou,

jež zasluhuje smrt a prokletí

za hanbu tu, být tvojí milenkou!

Hra tvá jest odvážná. Měj na mysli

svá slova, radím ti. Toť hrozba jest,

však budí pouze smích! Co je mi smrt?

Jen dlouhý spánek bez děsného sna,

jímž život byl. Co je tvá velikost?

Já zřím jí v tvář. Jen tvého okolí

ji tvoří podlé k zemi skrčení.

Já mnohdy tázala se s podivem,

co k tobě víže mě, proč ruka má

tě nezardousí v spánku, proč v tvou číš

jed nemísím – Takio, dráždíš lva!

Ó, netas dýku, zuby neskřípej!

Já neotrávím tě, nezardousím.

Kdo šlapal po tobě by lidi v prach?

Jsi nestvůrou, tu lze spíš milovat

než ty, již tupě klečí před tebou.

Jsi krásná, Takio, a prominu

pro krásu tvou ti démonickou zášť.

Ty záští zpita jsi až k šílenství,

ty záští vrávoráš – jí zahyneš.

Bez zášti své bys krásná nebyla,

jak bouře bez blesků a vichřice.

A přece dovedla bych milovat!

Do pravdy milovat, ba něžnou být!

Ty milovat? A koho, blouznivá?

Tvor, který v říši tvojí nežije –

tvor převzácný – pravého člověka!

A jaký člověk pravý v očích tvých?

Onť smělý přede vším a pravdivý,

tak smělý jako onen, o kterém

já měla sen... Mně jednou zdálo se,

že kráčela jsem cizí krajinou.

Tam pusto bylo, lesy smrkové

po obou stran se cesty černaly,

a hučely a byly truchlivé,

neb byly bez vláhy a žádný pták

se neozýval v jejich hlubině.

Nad nimi stálo slunce krvavé,

bez paprsků, jak výheň palčivé,

jak jejich žitím nasycený drak.

Tu vyšel muž postavy vysoké

zpod hvozdu klenutí, měl v ruce luk

a toulec plný šípů na plecích.

„Ty’s škůdcem!“ zvolal k slunci mohutně,

a napnul luk, a letěl vzhůru šíp,

a slunce zachvělo se jako pták,

když vnikne střela v jeho útroby,

a umírajíc padlo za lesy,

a jeho krví zbrocen celý svět...

Proč náhle mlčíš, náhle bledou jsi?

Tvůj sen u konce není, dále mluv!

Já padla k nohám lesů mstiteli.

Jak zora něco ve mně vzplanulo,

já ruku jeho jala – on mě střás’

jak hnusný hmyz, a z oka v shrdnutí

mu vyšleh’ hrozný, zdrcující blesk!

Ó králi, běda jestli žije muž,

jenž na mne takto pohlednout by moh’!

Já brodila se krví, slzami

bez výčitek a beze zachvění,

svět zdál se mi tak hnusně otrockým,

že ničit jej nám bylo zásluhou.

Však, králi, kdyby bylo člověka,

jenž vzpřímen čelo k nebi vznášel by?

Pak nebyla bych více mstitelkou

té podlosti, jež bují kolem nás –

ó, králi, nedovedu domyslit –

Stát vzpřímen proti mně! Ó, Takio,

při pouhé myšlence já zuřím juž.

Jej k soudu vlečte, nebo zabte jej!

Ať zhyne bídně! Rouhač! Zabte jej!

Hluk na ulici? Co to znamená?

Jak říci to před majestátem tvým?

Je k víře nepodobná moje zvěst.

Mé rty se zdráhají – Král slyšet chce.

Muž kolem paláce šel přesmělý;

před bronzovými vraty neschýlil

svou hrdou hlavu. Jest to jediný

po celém městě, který vlastní dům

ni kyticí ni věncem nekrášlil

při slavném vjezdu, velký králi, tvém.

Lid dobrý rozsápat chce rouhače.

Já chci ho vidět, přiveďte jej sem.

Proč nedáváš jej usmrtiti hned?

Tak zemře strachem, vida tvoji tvář.

Kým jsi? Jsemť člověkem. To málo jest.

Jen v očích tvých. Víc býti nemůžem.

A já? Zeptej se skutků svých, ne mě.

Ty nechvěješ se? Nejsi v moci mé,

to v moci vyšší? Nechvěješ se též

jsa v moci nejvyšší? Ta sluje? Smrt.

Ty mlčíš, králi. Muž ten pravdu děl.

Proč věnci neověsil jsi svůj dům.

na známku radosti? Když radovat

se máme, nutno přece vědět, proč?

Já ptal se, dav – a dav se rozhorlil.

Když lichá sláva jezdí ulicí,

vždy nadšení ji vítá nesmírné,

a jde-li za ní pravá myšlenka,

pak najde vždycky pusté náměstí,

a marně klepá jako žebračka

na uzavřené dvéře. Sláva má

však lichou není. Nejsemť potomek

já rodu pradávného, neslyšel’s,

jak, když se vlády zmocnil, pršelo

po celý týden zlato tekuté?

Tak říká se, a napsalo se tak,

co na tom pravda, neví nikdo však,

že ale teče krev po dvacet let,

co třímáš žezlo, každý v pravdě ví.

Ty přesmělý! To zatracuje tě,

že smělostí se zdá, když pravdu dím!

Hned k smrti vlečte jej! Ó králi, stůj!

On nejvěrnější bude sluha tvůj.

Slyš, muži, mluví k tobě Takia.

Ty krásná jsi, však krásou osudnou.

Z tvé tváři mramorové vane smrt,

a zkáza hoří v temném zraku tvém.

Ty’s odvážný, měj proto obdiv můj.

Král krutým jest, však velkodušným též.

Buď jeho přítelem a poznáš jej.

On štědrým jest, jen kolem sebe hleď.

Těch perel kupy odňal národům

u moře bydlícím, ty vázy zde,

až po kraj drahokamy plněné,

jsou holdem knížat, hory hedvábí

a látek nachových jsou drahý plen

měst stečených. A vše to bohatství

za jediný můj úsměv dal mi král.

Ty chápeš teď, co skyt’ by příteli?

Mně muška vlítla v ústa, vyplvnout

kam mohu ji? Zde všude zlato jen,

kov ušlechtilý, nikde nevidím

nic podlého než tvář té nevěstky.

Ó, já tě miluju! Ty nestoudná!

A prokletá, jsouc milostnicí tvou!

Chci mstitelem tvým být. Či myslíš snad,

že milost jemu dám? Ty žebráku,

ty jemu milost dát! Nuž, konec juž.

Slyš bloude! Vidím, že jsi jeden z těch,

jíž rádi tak se zovou moudrými.

Ty miluješ svůj lid? Ty řekl’s to.

Ten lid, jenž právě rozsápat tě chtěl?

I slepou matku sluší milovat.

Ne tak jej miluju, jak právě jest,

tak plazící se, důstojnosti prost;

já vidím jej, jak bude a jak byl,

než ty a tvoji snížili jej v nic.

Jak vzácné srdce máš! Já vidět chci,

jak od srdce se liší člověka,

jenž méně moudrým jest a šlechetným.

Jej odveďte a srdce kouřící

mi přineste na zlaté míse sem.

Jsi spokojen? Ty mlčíš? Takio,

jsi spokojena ty? Ne! Stůjte! Ne!

A právě proto, že jsi řekla ne,

já opakuju prvější svůj soud.

Juž veďte jej! Hle, kliden kráčí v smrt!

Ty nepláčeš? Neprosíš o milost?

Já plakala bych, kdybys milost dal

a on ji přijmout chtěl. Juž volá lid!

Ó tygři, jak vám zraky blýskají!

A on vás miluje! A mne? Ó žel!

Jak dlouhé přípravy! Já slyším pláč.

To pláčí ženy. Žehnat chtěla bych

za každou slzu jim, prokletí však

by zdálo se jim moje žehnání.

Teď ticho je! Kéž odvrátiti zrak

bych dovedla! Ó, marně snažím se!

Hle, roucho jeho roztrhl teď kat.

Teď blíží se mu s nožem – kate, stůj!

zde v tato prsa – plamy – požár – krev.

Juž vnořil nůž mu v prsa hluboko –

Ó, úžas, div! Hle, srdce z jantaru

mu v prsou bilo, vůně přesladká

z něj vane v svět, a květy padají,

kde krev by kapat měla! Ztracen jsi!

Lid vidí div, my padnem za oběť.

Když novou modlu má, to dítě, lid,

vždy k zemi kácí modlu přežilou.

Můj králi, prchni, lid se valí sem!

Zde za tvou zvěst! Ty vraždíš přátele?

Lež hlásil, lež! On pravdu hlásil ti.

Hle, na kolenou leží před trupem

a žehnají, kde proklínali dřív.

Hle, tasí zbraň, a prchá tvoje stráž.

Jsme ztraceni. Ó, co to znamená?

To znamená, že půda boří se

nám pod nohama... Lidstvo že je víc

než mrzké bláto, které šlapat lze.

My hřešili a trest nás zachvátí.

Tak nemluvila’s nikdy! Poučil

mne on! Slyš, mstitel před branou!

Mou zbraň! Chceš bránit se?

Mám luze vydán být

a posměchu? Chci bojovat jak muž!

Dřív ale usmrť mne! Ne, Takio!

Pros o svůj život, snad se smilujou.

Ne, rozkruší mě jako hnusný hmyz.

Tak zemřít nechci. Ó, on navrátil

mi ruměnec. Já zemru důstojně.

Zde vstup na nakupené kořisti,

to naše hranice. Viz, plameny

jak z purpuru juž vzhůru šlehají,

to moře plamů k sobě láká mě.

Hluk blíží se, ó, pojď juž! Zabte je!

Tak hynu v záři, slunci podoben!

Smrt krasší jesti, věru, života.

Buď proklet život... Ah, mě dusí kouř..

On v tvář mi plv... a já jej miluji...

Tvá mysl bloudí... ó, jak bledá jsi!

Ó žár, ó žár... jak podivný to déšť...

Což prší zlato zas jak v onen čas,

když na trůn vstoupl mého děda děd?

Ne zlato prší... jiskry padají...

hle, svítí ve vlasech jak světlušky. –

Ha, jsi juž něm! Juž udusil tě kouř...

Ty zsinalý... ó, hanba... přede mnou

ty umíráš... ó, hrůza s mrtvolou

v té poušti plamů... sama... ó, ten blesk

mi vniká v útroby... jak onen blesk,

jenž z jeho oka šleh’... když shrdal mnou...

Tam leží oba! Zpola trupelem?

Uhaste požár... Vyhoďte je psům!

A památka buď jejich prokleta!