SRDCE SVĚTA

Noc láká pod sněhem a hvězdami.

Noc opalisující, bezhlesá.

Jak ztuhlý zvon se klenou nad námi

průzračná nebesa.

Slyš, mluví půlnoc. V oslnivé stráně,

v les vánoční, jenž jíním ticha vzkvétá,

van něhy zadýchal, a stříbra báně

se plaše dotklo zlaté srdce světa.

Jím rozhoupal se vesmír. Zvučel čas.

Zazvonil vítr o sklo jehličí.

Zněl hvězdy třpyt, kol hvězdy jak se třás.

Však zvuk byl nejčistší,

jímž lidské srdce mladě zazvonilo

milostným trylkem, hranou odříkání.

Těch zvonů echo stohlasé se slilo

v mé jedno přání:

Mít v stáří mrazem prošlehaný hled,

vlást zimní vůlí malátnícím snům –

a srdcem, srdcem osmnácti let

bít horce v pozdrav čistým nebesům.