SRDCE TVÉ...

Srdce tvé hluboká moře je tišina,

nad kterou anděl sám peruť svou rozpíná.

Dívám se v hlubinu, kolébán do snění,

ruce se spínají samy jak k modlení.

Zní to z ní tajemně, šeptá a šelestí

o míru po bouři, uspané bolesti.

O chvíli po práci, která tak čarovná,

o lásce, všecko jež ve světě vyrovná.

Ze všeho nejvíc však prosí to z hlubiny:

odpustit každému, nemstít se za viny!

A já zřím v úžasu, k dnu-li zřít vzpomenu,

co ti tam naházel život už kamenů.