Srdce v smutku.

Jak v ručejích déšť s chmurných mračen padá.

Strom patří k nebi v němé resignaci,

jak troska lodě hvozd se v mlhu ztrácí,

a skoro k nebi lnou až pustá lada.

Teď, srdce, sami jsme. Jde vidin řada,

jak deštné pruhy mizí a se vrací.

Co’s dobylo svou snahou, touhou, prací?

Teď poslední tvá naděj v hrob se skládá.

Je smutno. Kdyby aspoň vítr kvílil!

Vše v směsi zmateno a svět je šerý.

Kde najít jen, co bylo snů tvých osou?

Déšť všedních hodin, chabé srdce, schýlil

květ odvahy tvé, hyneš bez důvěry,

sta krůpějí kol – žádná z nich však rosou!