SRDCE

Já jsem jen srdce,

a přec ve mně celý je svět:

lásky k jedinému silný a radostný květ,

lásky k jedinému čistý, vysoký plam,

a přec ve mně není on sám,

ač miluji bohatýra.

Ke čtyřem koutům vlám boží země –

jezera něhy jsou ve mně:

miluji domov svůj, zádumčivý český jih,

kde veliké ticho neumírá,

– ticho bílé a teskné jak sníh,

v němž Jihočech tone tak rád –

vše je tam vzpomínka na Jana a po Bohu hlad

a v oblačno víra.

A všechen můj horoucí tep

líbezné zemi patří,

kde barevná vlaje píseň, kolovrat vrčí a směje se cep

a sladce ret hovoří bratří;

do drsných a hnědých rukou mne, žasnoucí, vzala

a upřímně pobozkala.

A pak, ty víš,

miluji Bezkyd slavnou a pohanskou tiš,

můj Janošíku.

Jedinou modlitbou díků

je zářící zrak, bloudící po obzoru:

Kněhyni líbá, Radhošt, Ondřejník, Lysou Horu.

Tu rost jsi a zrál

a s vichry se rval,

zde sílil tvůj vzdor,

a tu k tobě temně

volala smutná, trpící země –

synečku pohanských hor...

A tys černého kraje počítat sešel rány.

Jen ten, kdo srdcem je čist,

černým a ohnivým písmem psaný

přísný děj jeho dovede číst.

Tam neplanou máky, tam nezáří chrpy,

tam se jen trpí a trpí a trpí –

proto tu zemi nejvíce milovat třeba,

že černý a trpký pro své má chléb,

proto ji máme

na srdce tisknout samé,

že když Bůh rozdával, tady byl slep,

sazí a uhlí láska se neleká –

tu, srdce, potkat lze člověka...

Já jsem jen srdce

a nyní vím,

že rádo zapomenu na smích potoků,

že budu, že smím

jedinému po boku

bojovat o úsměv smutné země,

o lidské ráno líbezné,

že nikoli nadarmo tluku:

že smím stisknouti člověku ruku

na prahu nového dne...