Srdce.

Srdce moje, srdce chladné,

O kdy oheň na tě spadne?

Oheň Boží, oheň s nebe

Rozehřeje-liž kdy tebe?

Odevšad ten oheň hoří,

Chrámy Boží z hrudí tvoří;

A ty ještě ve svém kaze

Zabředáš vždy hlouběj v mraze.

Zdali's pošlo z tuhých sněhů,

Máš-li sídlo v ledném břehu,

Jest tvá bytost pouhá zíma,

Že tě láska nezajímá?

Avšak jímá tebe láska,

Leč ta hříšná světa páska;

Ve klopotném pořád letu

Nakloňuješ se vzdy k světu.

Toť-li onen plamen svatý

Pro zem tuto Christem vzňatý,

Jenž má ve tvém stanu pláti,

Dokad se v zem nenavrátí?

Srdce moje, zhosť se ledu,

Zemské lásky zhosť se sledu,

Studeno buď k světa slasti,

Však hoř vzdy víc k nebes vlasti.

Láska zemská jest jen troudem,

Svane všechna Božím soudem,

Nevzdávej jí hrudi svojí,

Číré peklo se v ní strojí.

Láska k Bohu – toť tvá bytost,

To tvé tužby věčná sytost,

Ta tě změní na anděla,

Věčný stan ti v nebi vzdělá.