SRDCE.

Je zprvu vázou, zkad se květy smějí

tak prosté, čisté, rosa když je koupá,

jak dětská očka rozmile tak hloupá,

jež nevědí o mrazech, o závěji.

Pak kaditelnou, kde vždy ohnivěji

to plá a doutná a zkad, jak se houpá,

dým oběti, již neseš jiným, stoupá

a obláčky se vonné k nebi chvějí.

A pokladničkou pak, co skráň se kloní,

již, lásky žebrák, držíš nastavenu

a čekáš, zda kdo hodí haléř do ní.

A posléz jenom popelnicí, urnou,

kde ze všeho, co mělo pro tě cenu,

si pouhý popel skládáš s myslí chmurnou.