SRDCE

Tato má rozbitá sklenice od vína,

ještě se na ní několik rubínů třpytí,

zde přece, na cestě, nesmí ležeti takto:

lakové střevíčky může si rozříznout slečna,

děťátko bosé může se poraniti.

Je tedy nutno, abych sebral ty střepy,

jeden kus, dvé, tré, čtvero, patero kusů.

Jak tu tak klečím, sbírám: Ubohá sklenice!

Kolikrát pil jsem z tebe trpké i sladké víno!

Kolikrát přes okraj plna byla jsi hnusu!

Je mi tě líto pro všecka dlouhá ta léta,

v nichž jsi mi konala, jaks nejlíp dovedla, služby.

Pro všecko víno, potoky vína, jež z tebe jsem pil.

Pro všecku bolest ukrutných vystřízlivění.

Pro všecky rozběhy. Hodiny varu. Tužby.

Kdo mi tě vlastně vyrazil, sklenice, z ruky,

že tu jak děcko ležíš, přejeté koni?

A což ty tvé střepy sbírám opravdu pouze

ze strachu o dívčí střevíc a bosé dítě?

Na koho myslím, aby se nezranil o ně?

Ale i pro tě něco učinit musím.

Slepím je, na památku postavím na skříň.

Či že bych... Opravdu, nemožno z tebe již píti?

Slováčku, pojď sem! Toto zde mosazným drátem!

A dobře! A zpívej mi! Poslyš, tuhletu umíš:

o Janoškovi, jenž se na vojnu bral?

Ještě se na ní několik rubínů třpytí!