SRDCE.

Zanes jsem srdce své do tmavých lesů,

do ticha samoty, do vůně vřesu,

rozchvělé jarem a mládím a písněmi,

boží své království na zemi.

Radostí plakalo, v slzách se smálo,

že pro ty touhy je místa tak málo,

nizoučké obzory, tepny tak zúženy –

pro divé mízy a plameny.

V samotách zpívalo o někom v dáli

s korunou z růží, o vzdáleném králi,

někde že za lesy, slunce kde v mlhách se stkví,

sní o svém oddaném království,

které by rádo však bojem se otřáslo,

zažehlo vše, co již zchladlo a pohaslo,

odbojem bouřilo, zdvihlo své obzory

za pláně, za lesy, za hory.