SRDCEM ČI ROZUMEM?

Jak těším se, mé neviňátko,

ač jsi mi cizí, neznámé,

že mříž, jež brání říci: Matko!

má ruka náhle poláme.

Své matky být, či býti něčí,

to poznal bys, až budeš větší –

leč nemyslím tak chtě tvůj dík,

jsem za to s platem úřadník.

Tak děl jsem si, když jako v snění

jsem do spisů zřel na jméno

a k slovům „tajné oddělení“

jsem připsat mohl: „zjištěno“!

To ze sta skončit jedno dílo

se přece šťastně podařilo,

a já svou prací hrd jsem, rád,

že děcku mohu matku dát!

Pak spisy zase balím s chvatem –

hle, na zem jakýs lístek pad’,

neznámé psaní s dnešním datem,

to ještě dlužno čísti snad.

Kdo píše to? Hle, čtyři strany,

a konec v samých slzách psaný:

„O slitování, pro Boha!“

a podpis: „Matka nebohá“.

„Ó, pane můj, kéž k srdci linou

vám slova moje zoufalá:

já nemohu jít cestou jinou,

ač ráda bych se přiznala.

Jste na stopě – ó, jak to děsné,

když v slabé chvíli žena klesne

a trestem za svůj hřích a pád

své dítě nesmí chtít ni znát.

Jste na stopě! Ó jak se chvěji:

snad zítra, dnes – již všecko vím –

a já i dítě v beznaději

pak žitím půjdem’ ledovým.

Div smyslů mi to nepomate!

Jste na stopě! Mě vypátráte

a s matkou dáte dítěti

jen bídu snad a prokletí!

Nuž, slyšte, pane, spis to svědčí

a v soucitu vše přečtěte:

Zda prospěch můj kdy byl mi větší

než blaho mého dítěte!

Já v nádbytku mu vychování

neznámou mohla dáti dlaní

a v život vše až k přepychu

mu mohu skytat potichu.

Však z mateřství-li usvědčena,

žebračkou budu nejchudší

a děcka mého zlatá plena

se v holé změní náručí.

Lvem hladovým mě osud hlídá:

Bez matky blaho – s ní jen bída –

ó slitování, pro Boha!“

A podpis: „matka nebohá“...

S tajeným dechem jako v snění

jsem do spisů zřel na jméno,

když k slovům „tajné oddělení“

jsem připsati měl: zjištěno!

Hruď mrazila mě, žehlo čelo

a péro se mi v ruce chvělo –

kdo víc tvůj, dítě, získá dík:

zda člověk nebo úřadník?!