SRDCI SE ZACHTĚLO DOVÁDĚT.

Srdci se zachtělo dovádět, šibalství tropit,

moudrost a vzpomínky v dubnovém větérku propít,

a býti zas škádlivé, zvědavé, svěží

jak dítě, jež za stínem ptákovým běží

a chytá v buclaté dlaně

paprsky, jež z daleké nebeské pláně

zbloudily k lidské zemi.

Srdci se zachtělo poznati svobodu božího tvora,

uprchnout z lidské moudrosti spořádaného dvora

a bez duše, selky bdělé, hodiny sčítající,

vyběhnout v les,

svalit se kdes,

a sbratřit se s trávou a květy.

Jako štěňátko, jež skulinou vyšlo si z dvorce

a nizoučko od země vidí boží svět,

všemu se divit, po všem se touhou chvět,

zřít tajemství v noh nespleteném kroku,

věřit, že slunný den je polovinou roku

a domýšlet se hloupě a mile,

že tráva,

jež šátečkem květů mává,

vzrostla jen pro rozkoš blažené chvíle.

A jako zvěř srstnatá, plavá,

se rozběhnout úbočím lesů,

cítit, jak vítr do nozder bije,

jak laskavě, krásně a volně se žije,

když z vězení myšlenek uprchlé tělo

se zemí, stromy a láskou osamělo.