SRDCI SVATOPLUKA ČECHA.

Zastavilo se, tep dobouřil,

a ta krev už nevykypí v hněvu.

Jaký smutek do něho se vryl,

jaký žal je rozkrušil

naráz tak a téměř v půli zpěvu?

Víc než sedm: tisíc bolestí

rvalo v něm a drtilo je v muce;

z otročiny vzhůru ke štěstí

roby chtělo vyvésti:

oni s druhem druh se vraždí v půtce.

Pán, hle, potichu se usmívá,

na rohoži měkké křížem nohy,

pouta přitužuje truchlivá,

cety z plechu přišívá

robu za robem vždy podle vlohy.

Zašla naděj s vírou v mračný šer,

stará kletba pozvedá zas hlavu,

překříženy cesty v sterý směr,

a jen lovci karrier

kořist honí v poblouzeném davu.

Svaté srdce, nejsvětější všech,

co jich tepá s vteřinami doby,

puknout musilo’s, ó srdce Čech,

v otrávených skutky dnech,

plných rozporův a bledé mdloby!

Klesám před Tvou rakví čelem v prach

na Tvé cestě jak Ty nevěřící,

slyším zvony bíti na poplach

a ne hrana, slyším blah,

slzami se jasní na mém líci.

Zikmund s hradu rtem svým kovovým,

z Týna jeho druh se duně zrývá,

byltě každý věrným druhem Tvým,

slavně Hus a Jeroným

píseň Tvou Ti přes celou vlast zpívá.

Ta tu zbude – chvíle přeletí,

zakypí zas spolná síla vzdorně,

před rovem Tvým, zlomě prokletí,

národ bude klečeti

srdcem k srdci, rukou k ruce svorně.

Vzplane cit, jak v Tobě vždycky žeh’,

skepsi filosofa básník zmůže,

bude krásný zápas o svůj dech,

však jej uslyšíš v svých snech,

na hrob když Ti počnou padat růže.