SŘÍCENÍ DNE

Buďte mu rovny silou, paže mé! Podepříti

pospěšte den, jenž se řítí,

aniž jsem dobře žil.

Do hojnosti vcházím a nevím již,

čím jsem se zasloužil o ni.

Rychlá radost zvoní

a že jsem dobrý člověk, mi říká,

ale nevím proč.

Vymýšlím podpěry pevné a jimi,

umíněnou vůlí myšlenými,

chtěl bych jej vzepříti zde

a smáti se mu, že poznám jej docela vroucně,

an, nijak mě nedbaje, jde,

kam nerozumím. – –

Vzpomínám velmocné louky, na níž se sluním,

a toho, jak vlaky jedou mimo,

vlastnictví kraje

a jeho hybná část –

a jak si hraje

výhybkářovo dítě se zámkem závory,

vidím se v kruhu černého těžkého kouře

z továren na obvodu

a vodu,

jak docela čistá teče k městu,

a na jejíž meandry patřím

docela klidný

a nečinný příliš, ač vím, že nezaslouženým darem

jsem tolikrát do štěstí znásoben – –

Ó, byl to den

neopatrně štědrý, neopatrně vlídný

a nyní se řítí, a je to jak pláč,

že jsem bohat a že nevím proč a zač. –

Vzpomínám, že jsem jím šel lehýnce, s písničkou na rtech,

vábil a myslil na to, co dávno již nebyl on,

zopakoval vyjížďky staré a omšený, kratochvilný hon,

těšil se z prací dávno docela dokonaných,

jež daly už vše, co měly.

A na nich

a na štěstích dávno zasloužených a na láskách přemilovaných

jsem žil ten den. –

A nyní těžce vím, že nehoden

jsem toho dne, jenž sám a úsměvný

svůj okruh budoval a těsnil, a své místo,

jež v toku dnů zůstane navždy jedno,

ohradil velikým kruhem –

a bylo to zajisté jak zatknutý kotouč slunce.

Rozdával vlakům a stodolám

a byl jim obranným, dobrým a veselým druhem,

sepial, co se dálo, svobodným pohybem v svaz –

tak dobré a krásné bylo na pohled –

seřadil síly činné a živé

a k jednomu cíli je řídil.

Kdo se oddělit chtěli, znovu je sved’,

a oni měli vděčné jasno v očích. –

Byl jako klidné moře, jež plynutím věcí se dá,

ale byl též jak hojnosti roh, jímž radostně zhltat se dá,

co žije rádo,

a všechno, co vyhraněný užitek nese,

jímž úsměv se honosí.

– Ač o nikoho nedbal. –

Byl družným, proto že tady byl,

a každý se ho dotek’ jakby žhavé věci,

a pohlazením lásky to bylo.

Tolik věcí se dálo, můj bože,

hody byly laciné, a královské hody, ne chudé.

Kdybych se byl díval,

všechno zřetelné tajemství byl bych zřel:

jakým směrem se točí kola mlýnů,

kde řeka má nejživější proud,

který z ptáků nejvýše vylétne nad dolinu,

jak třeba železo kout,

a nejkrásnější dívka která.

Byl bych to viděl v barvách.

A slyšel:

pleskot karet v krčmách

(je to, jako když dobře chutná),

klouzání loděk po rybníce

a na loďkách smích a zpěv,

skřípot kol v písku

a drkotání trakařů,

snad také zazvonění zručné kosy,

ale jistě též sypání klasů,

jak hoši bijí půdu, utíkajíce bosi,

drnčení kytar

a zpěv ptačí – to v pravdě.

A cítil:

nějakou veselou směs rozpustilých pachů,

brunátných volností dosaženou naráz,

a jimž vládne pach denního světla. –

Hle, pomník dne,

jehož život tak krátký –

a tak jej poctivě stavěl

jakby na věky věků.

Ó dobrý bože, vždyť to byl obsah dne,

on sám,

to nyní vím, když se kácí,

já, přemísťovač radostí, to vím,

já, slepý a hluchý,

nevděčný chromec,

jenž pozpátku žil!

Kdo zorá dnešek, by zítřek vzrostl

též dobrý a zdárný?

Zda jste mu silou rovny, zda stačíte podepříti

den, jenž se zneuznán řítí?