SROCENÍ

V tom napětí drsném ve všech koutech města

Bůh opustil chrámy a vešel do vůle zástupů.

Tu přítomen v hovornách továren, v sálech paláců dlí.

Je zjevný, kde nezaměstnanci se plní a hemží cesta,

když hladoví obcházejí kolem nákupů

a za peníz hubený, mouchami vyschlí a mdlí

přec nedosáhnou ničeho z živných země věcí,

jichž nelze jim koupit, leč třeba přec k životu mít,

chléb, který tu v pecích cítí péci,

neb v krámech jak leží na sebe nakladen,

a maso krvavě čerstvé i jiné drahé zboží

v tom světle za sklem, nedosažitelné dary boží.

A dusný je každý den

hladovou vzpourou i pláčem dětí, jež nemožno nakrmit.

Tu dav se zlobně jak škodná plouží živelně,

je nespravedlivou mu moc, že někomu přála víc

a někomu nedává zcela nic,

jen hladem se krčit svízelně

a milovat rodící se děti,

jež boháč mu pohledem výčitky denně zná záviděti,

když v líc mu posměšnou zmínkou vrhá urážku

a k žertům svým o plodnosti mu nedá přec přívažku.

Tu jednoho večera, dusný jenž k zalknutí, vstali

vzbouřenci, heslo si krvavě zopakovali

a vrhli se na krámy, kotce a na smetí v podloubí

i na zásoby, na sklepy, plné komory

a jako když vichřice s mraky se bleskem zasnoubí,

v ráz ulicí profičeli, praskaly závory

a skřípaly klíče a rozbité třískalo sklo, –

hned v zápětí ranami z pušek se náměstí zablesklo,

kde hlava tam vřava, tam žhnoucí láva

divoké vášně, tam ruch a kvik,

hned jako zeď vojáků řada, jich pospěch ráz na ráz padá

a na koni vysoko před nimi trčí důstojník.

V tom sežata jako klas žena s děckem svým u prsou

a leží v své krvi a v krvi svých ostatních druhů leží,

a přes ní se poplach valí, zmatek, divoký chvat,

z ran výkladů, vyrvaných skob a mřeží

je viděti smluvená znamení,

jež povstalců písmem si smluvil a do dneška vyryl Hlad.

A tolik tu výhružného bylo,

z všech koutů rostlo a do šera temno vylo

lamp shašených vykradených krámů,

kde zbytky se válely rozmetaného zboží i věcí

jak po vandalské hostině

ze sudů rozbitých víno počalo téci,

jak krví by crčelo

a vpilo se v sukna a v dlažební jámu,

než v pozdní večerní hodině

docela ztichlo a mlčelo.

Leč město v příšerném, snovém přísvitu

z lamp fosforeskovalo a z nových úkrytů

se vynořovaly opět postavy chodců,

a ve zvonů vyjících poplachu

jich hrdla řvala pomstu blíž jiných krámů a kotců,

již pustých, již zamčených k boháčů postrachu.

A zase jdou vojska sevřené řady,

jdou ocelovými kroky po dlažbě tady,

jdou přes mrtvou, jako rozumní koně jdou,

by nešláply na ni náhodou,

však kulomety jich do hradeb postupujících rebelů

když třeskla z úkrytu ulice rána nějaká zrádná,

spustily chladnou a rytmickou hudbu výstřelů,

tak barbarsky byla posměvačná, tak chladná,

ta střelba pekelných kulometů, ta proklatá

ra ta ta ta – ra ta ta ta ta – ra ta ta ta,

hned deset jich leží a ostatní v klikatých ulicích

a ostatní v oknech a dveřích do tmy zmizeli,

by stříleli odvetou za ty, kdož v tělech úpících

tu vypouštějí za myšlenku svou duši

a přes které v ocelovém šiku

dál postupují jak rozumní koně ve vřavě hluší

a mizí a mizí za bubny bubeníků.

Tak z hypnosy štváči i štvaní

se probouzejí a z nenadání

se vybité zášti ztiší a k mrtvým a raněným

se zástupy kupí a umrlčí vozy rachotí,

jich dvířka se třeskem zavírají

a jakoby rodiny mrtvých mrtvým šli naproti,

tu ženy, muži a děti mrtvoly objímají,

a v pláči a vzlyku jich zdvižené ruce přísahají

v lamp zášeří a ve vozů hrčení,

že neodpustí se na věky.

Vše zpustlo rázem, a zdá se, že síla

běsnících hladovců prudkou se zátopou odvalila

a nad krve louží zbylá stráž v bezděčném trčení,

jak budovy černé naslouchá v noc a kamení.