Srpeček.

Když jsem oči otevřela,

byl již bílý den,

srpeček se ke mně díval

ještě do oken.

Opozdilec! Já jsem snila,

a on – za mne bděl,

až se jásot křídel venku

vzduchem rozletěl.

Hleděla jsem s podivením

v jeho zlatý svit,

a on ke mně tázaje se:

„Ty již nechceš snít?“

„Dost, můj milý, mám již snění,

díky na stokrát;“ – –

pobledl a zmizel v modru,

srpeček šel spat!