SRPEN.

V zahradu uzavřenou světu

šum klasů zavívá a voní živným chlebem.

Pokojná píseň žní jde po polích

a pod ohnivým sluncem

blažený pot si stírá člověk.

Z daleka slyším vrata dusných stodol,

jako by skřípal zuby.

Neviditelná ruka loupežná

se podepřela o kalenec

a čeká.

A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.

Nad námi hlavy naklánějí bdíce

hodiny samot našich, slunečnice.