SRPNOVÁ

Je srpen. Z pasek cítím jahod vůni.

A mezi kmeny jedlí vběhla louka.

Jak plyš je hebká zeleň, v níž se pestří

směs líbezného kvítí sytých barev.

Kdes nedaleko v lese doupňák houká

a spokojené mouchy bzučí vzduchem.

Mně zdá se jak bych rozhříval se v nitru

tou nádherou a zapomínal sebe.

I usedám si na mech, vůkol hledím:

na skvělé barvy, světla, ptáky, potok.

Ó, nechci víc než pocel těchto barev,

jen sloku slastné písně smavých lučin,

pak prosté srdce chalup v rámci polí.

Na volných toulkách lukami a lesem

bych poznal v divech přírody své štěstí,

a kdyby všední starost tísnila mne,

tu ulehl bych pod keř planých růží

a myslil jenom na to, jak je krásné,

když slunce může prohřívat mé tělo

a kol mne plaje tolik něžných květin.