SRPNOVÁ NEDĚLE.

Ó modré nebe, na němž visí

sny oblakových bílých hor!

Krajino tichá, jejíž rysy

jdou mírně v dálku pod obzor!

Ve světle slunce, v lučin vůni,

za šumné hudby pilných včel

já kolem zelenavých tůní

jsem zase jednou volně šel.

Den čistý schyloval se k sklonku

a od západu vítr táh

a čeřil modré hlavy zvonků,

jichž stálo plno po lukách.

Po mezi kvetly jitrocele

a slzy boží mateře,

motýlků modrých houfy celé

si hrály v světla nádheře,

libely štíhlé, zlaté mušky

i brouci v barvách kovových

i kropenaté vřetenušky

na hlavách květů nachových –

vše jásalo a pělo, plálo

pod slunce svity teplými,

svůj život vyžít pospíchalo

před vládou šedé podzimi.

Neb jako já, tak i ty trávy,

ty květy, hmyzy, celá zem

jsme cítili, že v den ten slávy

už podzim z dálky zírá sem.

Ve vůni, žití, světle, žáru

chvěl akord zimy, zničení...

I vešla tato tucha zmaru

v mou duši v klidném souznění.

A bratrem cítil jsem se všeho,

co kvetlo, žilo v tomto dnu –

bez povýšení nadutého,

bez pyšných nesmrtnosti snů!