SRPNOVÉ SLOKY.

Bez mráčku nebe je,

ni list se nepohne.

Jak výheň plamenná

od rána slunce žhne,

je teplý stromů stín

a parný v hloubi les,

kapradí zvadá tam

a opadává vřes...

Nikde se neozve

z křovisek ptáků hlas,

vyprahlá puká zem’,

dozrálý praská klas...

Jsou staří v staveních,

svou každý chrání leb.

Z luk... polí... vůně jde,

v níž horký cítíš chléb,

a vína opar v ráz,

jak dých’ by z plodů rév,

jak proudem vylitá

a kouřící se krev...

Vod slepnou zrcadla,

vše slunci dáno v plen!

Je obraz krajiny

jako by roztaven,

pláň v dáli křiví se,

s ní táhlý horský val.

Své šípy ohnivé

v zem’ slunce metá dál...

Co v barvách hýřilo,

jen v žluť se mění teď.

Žencům však plane tvář

jak tmavorudá měď,

žen prsy dmou se výš,

a pružnější je bok,

i vlasů spuštěných

tmavý neb zlatý tok...

Jim tvrdá práce hrou,

lid statečný tu zříš,

svou zem’ jenž miluje,

a k ní se shýbá níž,

tu z ocele jak páž’

a žáru zvyklý hled.

Tu odvěký náš kraj,

ráj zemský na pohled...

Je práce rozkoší,

zpět ona dává zas’,

co tělům jejich vzal,

když sili, chlad a mráz,

když z jitra v pole šli

brázdami zrýti zem’,

a radla zvonila

pod živce nárazem...

Teď v žáru bělavém

jich hlahol slyším, zpěv.

Jiskří se mužů zrak,

a něžní pohled děv,

vlčí mák červený,

pomněnek modrý květ,

hruď mladou ozdobí,

až z polí půjdou zpět!