STAFÁŽ KRAJINY.

Nechť je to alej zkvetlá stříbrem hruší,

či pole, luka, rybník v tmavém lese,

neb sad jen, v kterém stará jabloň pne se

a strakatina na plotu se suší:

Vždy stafáž lidí krajině tak sluší,

tam oráč, babka, která klestí nese,

zde kluk, jenž psa za dlouhé tahá uši,

neb žnečka, tulák, jenž se zimou třese.

Ne k oživení, nebo samo žití

je příroda, i když jí vítr nelká,

hrom neduní a nešumí to v sítí –

Ne poučení bychom z toho vzali,

jak příroda je vždy a všude velká,

leč o tom, jak my proti ní jsme malí.