STAFFÁŽ VÁŠNĚ.

Tvé první bázlivé vzdání... Večer byl červencový.

To mělo prabídnou staffáž! Nebylo šveholu ptáků,

ni tmavé zeleně mechu, šelestu vonného křoví,

ni směsi chrp něžných a rudých, divokých máků.

V kraj ponurý, opuštěný, kde bahno rybníků čpělo

a kvílely žáby, zbloudila vášeň naše.

V mých loktech však dýchalo bujné tvé, dychtivé tělo

svou nejprudší vůni, vášní se svíjejíc plaše.

Na ňadrech tvých krvavá růže – zdrcena celá,

svou vůni vydechla rázem, vůni svou slední!

Noc plná opojných klamů v mém nitru se tměla,

v něm volala jediná touha: „Kéž nikdy se nerozední!“

Však divný ten kontrast: Výpar bahnitých tůní

a vůně mladého těla! V divé té chvíli

já cítil jen vzdech tvůj žhoucí, těžkou, omamnou vůni,

já ve propasť klesal zmámen, vínem nejprudším spilý.

A právě ten kontrast!... Prohléd jsem teprve časem:

Už dávno vyvála navždy tvá důvěrná něha,

už mnohý se spíjel očí tvých vášnivým jasem,

tvým ohněm zdánlivě plachým, jenž hltavě šlehá.

A výpar bahna, kraj pustý – ta nezvyklá staffáž byla

přec nanejvýš vhodná! Vilnosť tvá prázdná a všední

pár vzpomínek, páchnoucích bahnem, v duši mé zůstavila.

V ten výpar vydechla růže vůni svou slední.