STAL JSEM SE ZEMÍ

Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje...

Teple voní mizící sníh, hučí zvony z dalekých věží.

Kolem mne přešel mužík v žlutém plášti

a žena v bílé sukni a červeném šátku.

Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje.

V kalužích svítí slunce a modro.

Hnědými zraky hledí zpod sněhů máť ruská země.

Stoupají vody,

drtí se kry a skřípavě trou se o černé kořeny vrb.

Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje.

Míz plny jsou břízy, perlivě jehnědy kanou

po větvích jív. A je mi, jak byl bych

tajícím polem, vodou, jež stoupá, jívou, jež kvete.

Je mi, jak bych splýval s jarním krajem,

jakoby srdce tlukot byl ohlasem nárazu větru,

bez citů, myšlenek,

jak bych byl zemí.

Z rukou mi tryskají sněženky, v ústech cos roste

podobno mladým jahodám. Šumí to travou

po těle,

včely hučí v zelených vlasech.

Stal jsem se zemí,

kvetoucí hmotou.

Jenom tam, v prsou,

kde míval jsem srdce,

šlehá cos vzhůru červeným plamenem

nezhasitelným:

lidské touhy

revolta věčná.