STÁLE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.

Ne – zapomenout nelze! Sladké oči

jak hvězdy dvě mi věčně z temna svítí,

tvůj vidím zjev, kam noha moje vkročí,

vždy, všude musím jemnou líc tvou zříti.

Tvých černých vlasů proud se v sny mé řítí,

tvé nahé bílé tělo odkud skočí

jak zázrak, jímž se duše krásou sytí,

a musím jít, byť nechtěl jsem, kam zbočí.

Ne – zapomenout nelze! Zpitá vůně

tvých božských údů provází mne stále

a srdce láskou šílí vždy a stůně.

Tys odešla a mně noc zbyla dlouhá,

tma bez konce, v níž kmitá duši v žale

jen trýzeň věčná, věčně bdící touha...