Stále Shakespeare.

A v posled v svrchovanou ironii

té slávy, po níž lačen zmírá jiný,

ku svojí pověsti tak božsky líný

a tak macešský k vlastní poesii;

tu lyru, v kterou všecky živly bijí,

kde Caliban řve, lkají elfů stíny,

kde gigantické spějí kroky viny

i vzdušné krůčky lásky jak sen míjí,

Toto všecko: záští, ctižádost a lásku

a hněv a vzruch a žal a vzlet a práci,

čím člověk jest, čím dýchá a čím stůně,

dát nedbale tak v nebezpečnou sázku,

v hru náhodě a v pospas kombinaci:

toť démant velkosti tvé na koruně!