Staletému dubu.

Příteli můj, v našem smutném kraji,

osamělý štíte starých dob,

kořeny tvé svaly předků tají,

Husa, Žižky, starých českých stop.

Kořeny tvé pevně tkví v té zemi,

zkypřené kdys krví Husitů,

mnohému se zdáš být věčně němý,

když na chvíli se staví tu.

Mnoho chceš všem ještě, druhu, říci,

pamětníku doby minulé,

když tvé listy v podzim harašící

planou zlatem v klubko svinulé.

Každý list je okem tvojí hlavy,

co jsi prožil, vše mně tlumočí,

svědku velké jihočeské slávy,

hrdě dívám se ti do očí.

Cítím ještě hrdost, vzdor a štěstí,

jež v srdci střežíš sta roků,

nádheru, když citů mohu vnésti

pod tvůj baldachýn, náš proroku!