Stance. (2.)

Jen to mně, Bože, dej v tom vážném věku,

až listem sprchá mládí jarý květ,

bych v srdci bohat, s duší plnou vděku

v svá léta zašlá mohl patřit zpět;

a co jen pravou cenou při člověku:

těch činů duhu, můj tam spatřil hled,

při nichž i nuzák králem ve chudobě –

jen to mně, Bože, dej v té pozdní době!