Stance. (5.)

Ach každý v duši časem zachvěje se,

a oko jeho zkalí slzí proud,

a milý sen mu nazpět lásku nese,

a rozum jeho nový počne soud;

pak jako strom, když omlad z jara v lese,

zas k nebes báni svěží zvedá oud,

tak v zamyšlení rámě k nebi zvedá,

a štěstí své a mládí svoje hledá.

A přeje si zas opravdově, vřele,

tak z plné duše ještě milovat,

a nésti lásce zase srdce celé,

a všech těch citů porozkvětlý sad,

by než mu lůžko blízká smrt ustele,

co v světě cítil, mohl lásce dát,

v jíž objetí by tiše odpočinul,

a milován a poznán byl a zhynul.