Stanice Langebrück.

Stanice Langebrück je kdesi u Drážďan.

Den byl to v prosinci. Já neklidem svým štván

jsem město opustil a vyšel do zimy

kročeji rychlými, kročeji tichými.

Že právě utuhlo a všude sníh a sníh,

les byl jak v pohádce, tak opuštěn a tich,

neb není v prosinci to u měšťáka zvyk

hledati v mrazu tom stanici Langebrück.

Mlčely paseky, pod sněhem trávy mdlé

nechaly vystříbřit své stéblo zažloutlé

a stopy zůstaly, kde srnčí právě šlo.

V tom lese mlčícím vše jak by utichlo.

Jen vítr neumdlel a šlehal víc a víc

a hýbal větvemi, jak chtěl by něco říc’.

Jen vítr neumdlel, krev bouřil ještě mou

tou cestou utichlou, tou cestou neznámou.

V tom větru vanutí já měl jsem dojem ten,

jak právě před chvílí bych býval narozen.

Kam lesem neznámým mne vede větru vzlyk?

Kam dojdu? Kde můj cíl? Stanice Langebrück?

A já si opáčil kouzelný dojem ten:

před chvílí narozen, teď právě narozen.

Poprvé do tváře mi bouře vanula.

Není už vzpomínek, ni smutků z minula.

Lež není řečena a není spáchán hřích,

pod nohou chrupe jen ten zimní dobrý sníh,

sníh, který ztopí vše, co žilo právě dost,

stokráte pro bolest, tisíckrát pro radost!

Jak zvedal prsa vzduch! Jak zřela samota!

Vzdálených osudů jak jala němota!

Jak hleděl důvěrně svit slunce poslední!

Jak soumrak nocí šel! Jak hynul soumrak dní!

Vlast opustila mne. A jejích věcí žel.

Mé boly utichly. I život, nepřítel.

Pochyby minuly. A za vše, za vše dík!

– – Pár světel v temnotě. Stanice Langebrück.