STANISLAV DE GUAITA.

Jak k nebi rozprášené hlasy zvonů

jsou hvězdy, mystická noc na zem stéká

jak rekviem, jež na mrtvého čeká,

jenž dosud nepřekročil Acheronu.

Kdo překročí jej?... Nemodlím se k nebi,

ač proti sobě stát zřím peklo celé.

Jdu s ďáblem v zápas v pýše osamělé

a cizích zbraní nemám zapotřebí.

Rozkoší chvěji se a divě jásám,

jak jásá rudý oheň na trojnoži,

a kráčím vzhůru k nepoznaným krásám.

Rozkoš, jež z ráje ani z pekla není:

Markýz de Guaita, rytíř osamění,

v zápasu s peklem bez pomoci Boží!