STANISLAVU ZIMOVI.

Že sonet máte rád a dovedete

jej vyhladiti v čtrnáct krásných hlatí,

jež v paprsku, jímž Poesie zlatí

nám všední život, roky rychloleté,

tak hrají, září, třpytí se a vrátí

svit slunce, očí lesk, blesk dýky kleté,

jas niv i úsměv, který na rtech kvete –

vás nemohu než vřele milovati.

Kdys ťal kdos po mně – nu, a já se nelek

a odpustil mu v duchu neprodleně –

vy pochopíte! – pro pár krásných znělek.

Oč pevněj musím stisknout vaši ruku,

jenž k všemu máte chlad jen ve svém jméně,

leč teplou vroucnost v pohledu i zvuku.