Staniště smrtedlné.

Ejhle v kole zlatých klasů

Jaká truchlivá to poušť!

V ní co zasvěcena ďasu

Vyniká jen bezu houšť.

Pověz mi, starče zběhlý,

Proč v tom keři sůva lká,

Kdo tam náhlou smrti lehlý

Živé hrůzou posedá?

„Kdo tu mrtev hrůzu plodí,

Plodil hrůzu také živ,

A kdo po dědech se rodí,

Posud jest ho pamětliv.

Bratr Žižka Čechů mstitel

Na cizáků lichosti,

Kalicha i krve ctitel

Tamo skonal v tichosti.

Všude vítěz v každém boji

Dojel s bratry těchto lan,

A kdež nyní bez ten stojí,

Postaven byl jeho stan.

Posud chtěla vůle Páně,

By se bičovati bral,

Morové ho vzdala ráně,

Když byl světu odolal.

A hle staniště to trudné

Zahajuje mnohý div;

Běda mu, kdo mysli bludné,

Památky té nebedliv.

Kdo se drze osměloval

Porušovat místo to,

Každý sobě zkázu koval,

Nevyšlo mu na dobro.

Který rolník lado totéž

Zorat drznul v půdu svou,

Býci po práci mu po též

Padli ranou morovou;

Jiný velel bez ten kopat,

A kdo kopal, sám se kop’,

Zle i toho svízel dopad’,

Kdož byl velel tento rob.

Proto smutným leží ladem

Staniště to ještě dnes,

Všecko umírá tam vadem

Mimo tento hustý bez.

Na jaře vždy v kráse nové

Vyráží již mnohý věk,

Aby znali potomkové,

Kdeže skonal Žižka rek.“