* * *

Zapadlo slunce... Ne, tma nepřekvapí,

musela přijít, člověk předem ví to...

A náhle cítí vzpomínkové drápy,

a něčeho je strašně, strašně líto.

Tak znova začít... Tichými jít rytmy

v mladičkém sadě, sotva porozkvetlém,

lehounkým krokem z pohádkových přítmí

za prvním jitrem, za vítězným světlem.

V tušení jeho rozechvěle bdíti,

růst ve člověka, který neleká se

záplavy slunce, a jenž volným cítí

se v jejím sálavém a čistém jase.

Tys běžel však a mhouřil oči stále...

Ó, něčeho je strašně, strašně líto...

Noc přišla, noc... Tak ostře? Nenadále?...

Musela přijít, člověk předem ví to.