* * * A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,

A stokrát sobě děls: Je třeba peruť svázat,

jíž touha bije v mříž. Nad snů tvých sladkou vlastí

den vonný shledání již nikdy nezasvitne!

Svou hrdost, duše, vzbuď! Je čas, je čas se tázat,

nač déle v těžké jho dnů marných šíji klásti

a rázem nestrhat hru žití sveřepou?

A pusté vzešly dny. Svit slední hasnul v dáli

kdys lhoucí o slunci, květ svadnul na lučině

a v mlhy rdousící se pouští cesta řítí.

Štěrk drobný prašných cest se hrotí v příkré skály

a hle Smrt číhavá již čeká v úžlabině

a v chvatu dotěrném se smlouvá s Životem.

O podlosti! když dík by čestno bylo říci

za konec žádoucí, tvé zraky zoufající

kol plaše těkají, tmu v skalách zříce vzrůstat,

a němě prosí... Jen aspoň chvíli zůstat,

byť k srázu přikrčen! – O touho, čas je spáti.

Jas žhoucí nešlehne nad poli v letní slávě

a k modrým vlnám hor let oblak nezamíří. –

Hle v skalách zvětralých se otvor slují šíří.

Smím oheň zažehnout a schřadlé tělo zhřáti

a schoulen v závětří na svadlé složit trávě?