* * * A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!

A stokrát sobě děls: Již nelze čekat déle!

Nad sladkou vlastí snů tvých jitro zrůžovělé

již nikdy nevzejde! O duše, stiš své slzy

a ptej se hrdě: Den když pustě míjí za dnem,

nač dále v těžkém jhu se vláčet mhou a chladnem

a rázem neskončit hru žití sveřepou?

A vzešla pustá noc, kdy slepo v příkré skály

se cesta sřítila. Tvé stopy větry svály,

tma dolem, horem tma, a nikde zákmit světla.

Na slizkém křemení se slabá noha smeká

a Smrt, stín černý v tmách, hle u propasti čeká

a v chvatu dotěrném se smlouvá s životem.

O podlosti! když dík by čestno bylo říci

za konec žádoucí, tvé zraky zoufající

kol bloudí zděšeně, mhu zříce kolem vzrůstat,

a prosí pokorně: Jen chvíli aspoň zůstat,

byť vise nad srázem kdes v šeru vlhké sluje!

O, živote, ty dny, kdy za oblaky pluje

sen k modrým vlnám hor a blankyt žárem šlehá

nad poli zlatými, nech jiným krajům svítit!

Jen plamen mžikavý dnes dovol do tmy vznítit

a v krytém ústraní, kam vítr nezaléhá,

se k ohni přikrčit a hřáti údy schřadlé

a hlavu zemdlenou do trávy složit svadlé.