*** Čas lije se prškou mrtvého listí, jež slétla

By Otokar Březina

Čas lije se prškou mrtvého listí, jež slétla

se stromu tvého. Ó rci, zda duší se vesním

v duh krásu, jež leží v hrobě bílého světla,

jak spící sonata zvuků v mlčení lesním?

V dech kamenných květů, jež jednou dýchaly něhu

na ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří,

když zem ještě teplá se třásla v pannenském žehu

pod úrodným objetím bílých nocí a zoří,

a z uhelných lesů kouřila hrůza a ssála

se tajemným fermentem v krví mladistvých rubín,

z hvězd problémů skvoucích, jak signál výstražný plála

tmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin?

Bod oživlý prachu zvířený cyklonem věků

jsem bílý stvol trávy dušený prerií žití,

a ze stromu tvého slzami horkými teku

jak z rozsedlin kůry guma, jež opálem svítí.