*** Chceš poesii dítě,

Chceš poesii dítě,

chceš slyšet píseň mou –

pojď, půjdem ruku v ruce

večerní krajinou.

A západem tvé čelo

ti vzplane nad rubín,

než staré stromy šumné

nás v snivý skryjí stín.

A starý slavík v keři

ti z duše zapěje

a nejplnější růže

tě dechem ověje.

A tiše vzejdou hvězdy,

v tvém zraku vzplá jich lesk

a v duši bude něha

a smutný, sladký tesk...

Tu poesie sladký

nám v nitru vzplane jas –

a bude hořet v slze,

jež maně tryskne s řas...

To poesie bude,

jež plní ňadra všech –

jež v nebi hvězdou září

a perlou na květech.

O věz, ta tisíckráte –

líp tebe skonejší –

než De Wettrovy duše

zpěv sebe krásnější!