* * * Co do mých veršů ty jsi mohla vložit,

Co do mých veršů ty jsi mohla vložit,

to – věř mi – bylo víc, než refrain přátelství –.

Cos počalo se – nelze to už dožít,

ba proneslo se velké tajemství.

Zda není líto ti té intimity chvíle,

kdy byl jsem ti, než tušit mohlas, blíž?

Přeněžné stvořeníčko ušlechtilé,

osten byl ukryt, – bolest necítíš?

A konečně je třeba přiznat celkem,

že jenom dobré o tobě lze říci –

i když tě chtěli v roztoužení velkém

tvých čtrnácti let ranní nápadníci – –.

Však dnes vše půjde dále velkým spádem –

to bude hrozně nakloněná rovina.

Já těmi vrátky rychle vyjdu zadem –

měj na mysli, že někdo vzpomíná!

Ó rychlost osudu i prostředky vy smělé,

vy divné ohledy a věci prokleté!

Můžeš-li, proklínej vzpomínku na přítele – –

až k modlitbám svým, madame, kleknete.