*** Co rok, to s novým vznícením

Co rok, to s novým vznícením

se duše k tobě vrací,

jak na jaře kdy v domov svůj

vždy spějí z dálky ptáci –

den plane, hoří růžemi,

a prostřed toho světla

tvá bílá líce zkvetla

jak kalich lilje nám.

Jenž za pravdu jsi na smrt šel,

jak jen kdy muž a člověk,

a nevěděl, ten ohně žár

v tvých stopách půjde po věk,

a nevěděl, že mužnost tvá

se v celý lid tvůj vtělí,

že neskloněný, smělý

tvůj stát zde bude duch.

Krvavá růže, ohnivá

v tom našem dusném létě,

a bílý, čistý oblaku

vždy v předu k naší metě,

vždy výš před celým národem,

jenž těžce jda a tvrdě,

přec nezdolně a hrdě

k své kráčí svobodě!

On ví, až tvoje čistota

a slavné ducha plání

se v každou českou vlije hruď

i žítím pohrdání,

až bytost tvoje naši krev

nezdolným vzdorem zvlní,

pak vzejde, pak se splní

tvůj o volnosti sen!

My v boji, bouři věčně jen

a nikdy v chabém klidu –

jsme stádo tvé, ty kněže náš,

tvé děti, otče lidu –

ó nikdo z naší podstaty

tvé jméno nemůž’ rváti –

jen s krví srdce ztratí

se, s naším životem.