* * * Což stále bude jen ta dlouhá silnice,

Což stále bude jen ta dlouhá silnice,

tok jejíž zdlouhavý topolů sloupy řídí,

což sny mé slaboučké k sobě se tísníce

dál budou uhýbat se puchu cizích lidí?

Hleď, – vedle silnice si role ulehly,

jich země zoraná nadějí jara dýchá,

tam stezky uzounké se rychle rozběhly –

a po mezích jde vůně Samoty a Ticha.

A kraj ten pro mne přec je rájem zavřeným,

po tvrdé silnici mne osud do mlh vede,

tu musím jít, s idolem zmařeným

vůz černý pohřební mi v patách těžce jede.