* * * Do prozářených mlh se dálný obzor tratí

Do prozářených mlh se dálný obzor tratí

a v světla zátopu se bílé slunce tříští

na nebi modravém. Na schnoucím brambořišti

v tvář zápach zahořklý ti dýchne svadlých natí

a z lánů zoraných hrud sytý výpar čiší.

Vlak táhle zahvizdnul. – Ton lkavý mlžnou tiší

se měkce zavlnil nad čarem spících polí...

V dál utonolou zve tě jeseň zádumčivá

svým vlídným mlčením... A vše, co trpce bolí

v tvé duši rozchvělé, v stesk plyne jemný, sladký

a v povzdech touhy mdlé, jenž v neurčito splývá

za něčím uprchlým, co nevrátí se zpátky.