*** Dovolte krátkou zpověď z dávných hříchů:

Dovolte krátkou zpověď z dávných hříchů:

za mračných, šedých dnů, tak plných stesku,

za letních dešťů, vírných kapek pád

kdy jednotvárně bušil v oken skla,

mé dětské srdce spjala hořká nuda

a ve stísněném vzduchu malé jizby

myšlenky kruté v mojí duši zrály.

Při modrých nebes prvním zákmitu

já vycházíval s plánem zločinným:

Žížaly, vleklé cestou, sbíral jsem

a vymýšlel jim nejkrutější muka,

jichž byl jen schopen plouživý jich život.

S kořistí hojnou navrátiv se domů,

já řadou klad jich štíhlá těla v taji

a poléval je ostrou žíravinou,

až ve svíjení žhavém počala

se zaplétati v chumáč jediný –

jak čilým zdál se plouživý jich život!

Pak sežloutla, jich pohyb svíjivý

byl slabší vždy a slabší... Naposled

své síly zbytkem vzpřímila se v ráz,

do výše vzpjala se a klesla zpět

jak nepohnuté struny napjaté –

Oh, nad spletivem chvějným lnoucích těl

brutální rozkoš pronikla mé srdce,

mé dětské srdce mocně pobouřené!

Pohlaví, tenkrát promluvilo’s ve mně

temnými slovy... Démone, teď chápu:

Tvé věčné moci první byl to výraz!...

Po letech spjala hruď mou ledná hrůza

nad šedou, nekonečnou prázdnotou –

myšlenky všechny zašlapány ve prach

démonem starým. Měl jsem pouze vášeň.

A jako v dětství – jednou v hloubi stesku

já na procházku po mračných šel dnech –

a za kořist chyt’ plachou lásku ženy.

Svou vášeň vrh’ jsem v roztouženou náruč.

Spi klidně... Oh, jak záhy sepjala’s

na stichlých ňadrech svoje ručky hravé,

jež objímati chtěly věčně... spi!

Lituji tebe. Právě v oněch dnech –

po černých bouřích, dešťů přívalech

kdy slunce matně blýskne s modra nebes –

lituji tebe z nejtesknějších hlubin!

Lituji tebe. – Však – ne dosti čistě, –

ne pouze tebe... Odpusť, zvláštní obraz

se druží k zjevu prosté tvojí rakve:

já v duchu vidím řadu žlutých žížal,

nehybných, jako struny napjaté!

Ach, odpusť. Však již dávno, na tvých ňadrech

ten hnusný obraz kmit’ se mojí duší!

A ze třiceti svazků Shakespearea

v paměti zbyl mi pouze citát skrovný:

„I malý červík, šlápneme-li naň,

vytrpí tělesně tak velkou muku,

jakoby obr umíral.“