*** Já v chvíli tu necítil více – závratným štěstím zmámený,

Já v chvíli tu necítil více – závratným štěstím zmámený,

než že se z Tvých ramen dvě nezdolné vlny staly,

jež smetly mne ve propast, ve tmách kde rudé blesky se vzňaly

a z hlubin Tvé bytosti vyšlehly neznámé plameny.

Já tušil jen, že naše duše v ten okamžik splynuly,

já tušil, že naskrz se pronikla plamenná naše nitra;

noc rozkoše bydlela v nás, noc klnoucí červánkům jitra,

noc plná nejtěžší vůně, v níž smysly závratí hynuly.

I byly naše bytosti jediným sídlem plamenů!

A vzdech náš, prosycen žárem, stoupal divoce vzhůru

a na něm jak na lehkém oblaku – ve zraku tesklivou chmuru,

se nesla Láska, Madonna bílá, k nebes temenu.

Oh, stoupala Láska, Madonna bílá, a na zemi nechala

jen Rozkoš, hrdou svým hříchem a jásavou vášně mukou;

oh, prchala Láska – a zakrývajíc oči své útlou rukou,

se chvílemi skrze prsty na Rozkoš zvědavě dívala.