*** Jako hrst vadnoucích violek

Jako hrst vadnoucích violek

zapadlé lásky v sny voní,

dokvetly růže a setlely,

jež libě voněly loni.

Mé mládí schřadlo a zemřelo,

s ním zpěvů výkřiky hřmící.

Žití vln hukot se proměnil

– v tiš moře, dřímající...

Červánky růžové vybledly,

jež holou leb života halí,

a při vzpomínce na mládí:

v očích proud slzí mne pálí.

Nadšení oheň jen duši zbyl,

ač svět vzal všecko, co může...

zde psal jsem krví na pergamen

svůj život – pěvce a muže.