* * * Jen nevzbuďte mne z mého opojení,

Jen nevzbuďte mne z mého opojení,

jímž víno rudé hlavu zavine,

vždyť nad tu chvíli sladšího nic není,

a sama sebou záhy pomine.

Jen nevzbuďte mne z mého umírání,

já lidem tak se rád už vyhýbám,

vždyť špinou páchne jejich povídání,

a v chvíli vážné člověk rád jde sám.

O radost světa obrala mne žena...

– Pryč, sladký přízraku, – my chceme spát, –

buď, samičko, teď ticha jako pěna, –

až spánkem klesnu, můžeš se mi smát! –