* * * Kdys fantom ženy spitý vítězstvím

Kdys fantom ženy spitý vítězstvím

mne spoutaného vlekl ulicí,

dav tupě smál se kolem hlučící

mé šíji skloněné, mým poutům rezavým, –

a já to neslyšel, já hany neviděl,

za fantomem jen zřel jsem prchavým,

na těla linie pod rouchem mlhavým

a něžných ňader sametovou běl.

Já střásl přec ta pouta tísnící,

však vzpomínka mne k pláči opíjí,

na ňader běl, na měkkost linií –

a jak jsem Jí byl vlečen ulicí.