*** Kout s rudou pohovkou v moderní kavárně.

Kout s rudou pohovkou v moderní kavárně.

O mramory se tříští

zář plynu žhavého, a vše se rozmarně

v tom žlutém lesku blýští;

tu lišty zlacené a rámy zrcadel,

tam portrét panovníka,

nad žlutou záclonou i okna hlatí skel,

kam pot své kapky stříká; –

paprsek v hnědou hloub do zraku se vám smek’,

jak rosná krůpěj v květy,

a, ručkou hnete-li, váš blyskne náramek

s nahými amoretty...

Tím žhavým plápolem jsme nyní zlaceni,

jenž kolem kol se slívá,

v půvaby chvíle té stopeni, stopeni,

v duších to divně zpívá...

Já profil našel bych rád v „Illustration“,

vám podobný, tak snědý...

Ó, kouzla brunetek! – Vášnivý dvojí tón

je stmělý zrak váš hnědý!

Ó, prosím, rcete mi, zda naděj’ mohu mít,

v té jeho hloubi temné,

když Smrť dřív zatáhne mne v červů chladný skryt,

dech boha prchne ze mne,

že bude obraz můj zachován čist a rád, –

a bude mi to více,

než kdybych v slunce pad’, tou věčnou Kosou sžat,

jak bludná vlasatice...

A vy si myslíte: nemoudrý snílek jseš! –

Hle, chcete čísti „Květy“?

Ne, nelze odolat: Chceš, Kamilko má, chceš? –

juž nestají to rety.

A oči prosí tě tak nedočkavě: Smím? –

Co řekne hlásek drahý? – – –

Oh, blaha příštího slib tichý slyšet mním

v té výčitce: Tak záhy!?