*** Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,

Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,

jediný z velkého odkazu dědů,

který jsi přetrval v svatosti prosté

všechnu jich slávu, všechnu jich bědu,

nádheru králů, velikost věků

a vše, co do prachu shroceno s ní –

tak plna tklivosti a mužného vděku

jak znělas od věků, – na věky zni!

Ty, prostá dceruško doubrav a nivy,

kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí,

jako šum hvozdů plný a snivý,

jak olšin stýskání; – v smíchu i pláči

vždy stejně upřímná, velká a svatá,

když slunce svítilo, když hořel blesk,

v svobody růměnci, v okovy spjata,

i když ti nezbylo nic, než tvůj stesk.

Když bouře zničila květno tvých luhů,

když třeskot oněmil v přilbách i meči,

ty jsi nám zvonila radlicí pluhů,

ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: –

pastorkou ve hradech, – pod nízkým krovem

co šlechtic zapomněl, – co nechtěl král,

ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem,

jehož se netkla rzí ani kal.

Tys u nás zůstala, ty mluvo sladká;

kdy všechno zapadlo v bolu a tísni,

na dětské rty tě šeptala matka,

ty jsi nám zvučela v milenců písni,

ty jsi nám plnila modlitbou chrámy

tebou se ozýval luh náš i les

a strážným andělem zůstala’s s námi,

když anděl smrti se přes Čechy nes’.

Lupínek pozlátka na spustlém hrobu,

korunou zapadlou v jezerním klínu:

tys byla pokladem chudému robu,

který mu svítil do mrákot stínů; –

lupínek pozlátka na starém štítu,

na vetché kronice lesk zlatých spon,

ty jsi se vmlouvala do jeho citu,

až hlas tvůj vzbudil jej jak velký zvon.

Ó zvuč a zpívej, hlahol a bouři,

ty mluvo vítězná chudého lidu! –

když hlas tvůj urdousen v krvi a kouři,

hlahol nám u krbu v domácném klidu –

až jednou zabouříš jako hlas hromu

od horstva k horstvu přes český luh –

a bude zas dědicem ve vlastním domu,

ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh!